Slezsko

Bylo nebylo, začíná mnohá pohádka, za devatero horami a sedmero řekami: takovému ztracenému království u nás přesně odpovídá Osoblažský výběžek. Daleko na severu, ve stínu Hrubého Jeseníku, od Města Albrechtic jsme sem zahnuli přes Bezejmenný potok, zlákáni pohledem na dvě ocelové věže prazvláštní rozhledny na Hraničním vrchu. Jeseníky se dají na kole buď přejet, nebo objet, na první pokus jsme při našem putování kolem vlasti zvolili první variantu. Po cyklostezce podél Opavy jsme přes Hlučín a Krnov dojeli z Ostravy do Města Albrechtic, tam zahnuli do kopců a škrábali se přes Praděd a Dlouhé stráně. Dost jsme se při tom ale odchýlili od hranic, a tak jsme se o rok později rozhodli zjednat nápravu. Znovu jsme začali v Krnově a od říčky Opavice tentokrát zahnuli v Albrechticích přesně opačným směrem, sedlem střeženým zvláštní bránou do Osoblažského výběžku. Před pár lety dosloužily dvě ocelové telekomunikační věže na Hraničním vrchu a byly odsouzeny k likvidaci, na poslední chvíli je zachránil skvělý nápad albrechtických radních odkoupit je lacino od původních majitelů a přeměnit na rozhlednu. Příhradové věže, spojené v obří bránu pětadvacet metrů nad zemí sedmimetrovou lávkou, slouží od té doby k potěše pěších i cyklistů, ze sedla úzké silničky jsme to k nim měli, coby kamenem dohodil, a za trochu nepohodlí a námahy na kamenité stezce jsme byli bohatě odměněni skvostným výhledem na Jeseníky, Beskydy i daleko do Polska.

Slezské Versailles
Podstatně hůř než zachráněná rozhledna dopadl kdysi honosný rokokový zámek v nedalekých Slezských Rudolticích. V dobách, kdy se ještě jmenovaly Rosswald, byly kulturním centrem kraje a zámku se šedesáti nákladně zařízenými místnostmi a rozsáhlým parkem se říkalo Slezské Versailles. Jenže když silně zadlužený majitel utekl před věřiteli do ciziny, začal zámek chátrat; ještě za války fungoval coby část Goebbelsova ministerstva propagandy a pak už to s ním šlo rychle z kopce, ze zámku byl zdravotnický sklad a z parku zbylo jen torzo. Za vsí jsme poprvé narazili na koleje úzkorozchodné železnice z Třemešné, kde motoráčky, a o víkendech i občas supící parní vláčky, vozí domorodce, turisty a někdy taky znavené cyklisty už od roku 1898. Konečnou má dráha v nešťastné Osoblaze, která kdysi bývala městem Hotzenplotz, jehož jméno sdílel i oblíbený loupežník německých pohádek. V březnu 1945 tu nezůstal kámen na kameni, když se Osoblaha stala prvním místem na našem území osvobozeným Rudou armádou. Z původního hrazeného města zbylo jen pár hradebních kamenů, rozvaliny židovského hřbitova a kupodivu na náměstí litinová kašna, obklopená novou, jak jinak než prefabrikovanou výstavbou. Jenže náměstí už není náměstím, v roce 1960 přišla Osoblaha i o statut města…

Napříč Osoblažskem
Zapadlá severní výspa naší zemičky má pro cyklisty několik nesporných výhod, auto tu téměř nepotkáte, i když se pohybujete po té nejhlavnější silnici, protínající ztracené království od východu k západu, a kopce tu také většinou nestojí za řeč, jen jeden pěkně šťavnatý na nás číhal jak hladový vlk na samém konci výběžku. Ten byl ale ještě daleko, zatím jsme se nechali jen zlákat jedním lehce podměrečným, na jehož vršku mapa slibovala Dívčí Hrad. Vynaložená energie ale přišla nazmar, gotický hrad pamatující Matyáše Korvína postupně oblékl renesanční a barokní kabátek, pak dostal na frak od ruských dělostřelců a byl rekonstruován na skladiště.

Císařova nová rozhledna
Pohodové výletování rovinatým Osoblažskem skončilo v Janově, kde se sklon cesty výrazně změnil v náš neprospěch, silnice odtud kličkuje v ostrých serpentinách do sedla nad Zlatými Horami. Pro nás to byla díky nízké oblačnosti skutečná cesta do nebe, ještě před sedlem jsme vjeli do mraku, v hustém mrholení viditelnost klesla k nule, a tak nás ani nenapadlo odložit u Petrových bud kola a vydat se pěšky na vrchol někdejšího pruského Cukmantlu, dnešní Biskupské kupy. Krátká odbočka po zelené značce nastoupá za půldruhého kilometru téměř dvě stě metrů, odměnou je návštěva nejstarší rozhledny v Jeseníkách. Původní dřevěná věž vydržela na historické hranici olomouckého a krakovského biskupství jen pár let, než ji sfoukla vichřice; při příležitosti oslav padesátého výročí panování císaře Františka Josefa I. ji nahradila po stařičkém mocnáři pojmenovaná nová kamenná rozhledna. O sto let později se znovu otevřela turistům poté, co ji dlouhodobě okupoval televizní vysílač, a dnes se k ní můžete vydat s vynaložením minimální energie i ze Zlatých Hor, odkud jezdí sedačková lanovka k nedaleké Edelštejnu, zřícenině středověkého hradu postaveného k ochraně zdejších zlatých dolů.

Údolí ztracených štol
Zlaté Hory, založené německými horníky, to za krátkého panování Václava III. dotáhly na královské horní město, ale až do roku 1948 nesly jméno Zuckmantel. Po úpadku dolování se tu místní věnovali tkalcovství a krátce i ve zdejším kraji tak oblíbeným honům na čarodějnice; dnes je tu k vidění památková zóna v centru města s renesanční radnicí, impozantním barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, starou poštou a hornickým muzeem. Po obědě ve Zlatých Horách nás čekal doslova zlatý hřeb programu, návštěva hornického skanzenu v Údolí ztracených štol na zlatonosném potoku Olešnici, jen kousek od města. Hlavní atrakcí je tu funkční replika dvou mlýnů, kaskádovitě seřazených ve svahu, v nichž se drtila a třídila zlatonosná ruda, než skončila ve žlabech a pánvích rýžovišť. Součástí naučné stezky nejsou jen šachty ražené ve středověku do skal, ale i tajemné místo, kde voda navzdory gravitaci teče do kopce. Návštěvu tu proveďte rychle, než si všimne, že jde o optický klam. V údolí se zlato ostošest rýžuje dodnes, bylo tu mistrovství republiky i Evropy v téhle disciplíně, a každoročně v srpnu zlatokopové soutěží o Zlatou pánev starosty města. Pokud i vás láká vidina snadného zbohatnutí a neovládáte dosud příslušnou techniku, můžete zde absolvovat školu rýžování a získat příslušnou licenci.

Posezení lepé děvě na klíně
Jak už to tak v horách bývá, z údolí nezbývá než zase do kopce, naštěstí to bylo pro ten den už stoupání poslední. Rejvíz je stará horská osada, severní brána do Jeseníků, ztracená v osmisetmetrové výši mezi kopci a horskými loukami. Proslulé je největší moravskoslezské rašeliniště s mechovými jezírky, hned po Pradědu druhé nejnavštěvovanější místo v Jeseníkách přístupné naučnou stezkou po haťovém chodníku, kde musíte odložit kola a zaplatit vstupné. Neméně oblíbená je i restaurace v dřevěné lidové stavbě z předminulého století, kde můžete bez rozpaků usednout do klína něžné blondýnky či rakouského diplomata s přísně řezanou tváří, ale výrazem nikoli kamenným, neb je součástí unikátní sbírky židlí s vyřezávanými obličeji na opěradlech, práce původních majitelů penzionu, bratrů Braunerových, z počátku dvacátého století.

Vodní tvrz i lázně
Závěrečný dlouhý sjezd nás přivedl do někdejšího Frývaldova, města založeného na soutoku Bělé a Staříče jako Frei vom Walde, ze kterého se v roce 1947 vyklubal Jeseník. Kdysi se tu dolovalo zlato, stříbro a železná ruda, když došlo, vymyslel Vincenz Priessnitz, jak léčit nemocné obyčejnou vodou, a na kopci nad městem založil lázně, v jeho časech známé jako Gräfenberg, první vodoléčebný ústav na světě. Památkám přímo ve městě zase dominuje nedávno zrekonstruovaná gotická vodní tvrz, jednou z jejích expozic je i audiovizuální projekt připomínající proslulé inkviziční procesy ze 17. století, které si ve městě vyžádaly víc než stovku obětí. Kromě dalších klasických památek, radnice, pozdně gotického kostela či morového sloupu tu pietně uchovávají i rokokovou katovnu, dům posledního městského kata. Pro znavené turisty je hned za městem kemp Bobrovník, vybavený chatičkami i spoustou místa pro stany, ba i útulnou hospůdkou v těsném sousedství, kde je možno se občerstvit nejen pramenitou vodou, ale i různými šmakovějšími moky.

Text a foto: Vladimír Pustina