Slezské Beskydy

Nevím, zda praotec Čech přivedl naše předky z dalekých ruských stepí právě tudy, ale my jsme při putování kolem vlasti rozhodně nemohli nejvýchodnější bod republiky minout, zrovna tak jako jeho někdejší falešné stanoviště v místě, kde se stýkají hranice Česka, Slovenska a Polska, tří slovanských zemí, jejichž historie se v minulosti mnohokrát porůznu proplétala.

Než se rok s rokem sešel
Závěrem prvního ročníku etapového šlapání podél hranic byl přejezd z Velkých Karlovic do Dolní Lomné, vesničky malebně rozložené na konci jednoho z nejdelších a nejpůvabnějších beskydských údolí. Trasy přes Bumbálku, Salajku a Bílý Kříž mají pár stěžejních bodů: romantici s poetickými sklony by tu určitě nevynechali náhrobek Maryčky Magdonovy na hřbitově ve Starých Hamrech, dobrodružnější veselé kopy zas určitě nadchnou tabule na Grůni i jinde, varující před výskytem chráněných šelem, doplněné realistickou podobiznou rozesmátého medvěda. Ti se do Beskyd opravdu vrátili, ale zatím jsem neslyšel, že by po lesích naháněli pomalejší cykloturisty, ani na nás žádný Béďa nevymáhal kontribut v podobě svačiny při překročení sedla pod Malým Polomem. Výchozím bodem putování se stal kemp na břehu říčky Lomné, stany jsme tu stavěli jen kousek od místa, kde se nad údolím klene viadukt hlavního železničního tahu od nás na Slovensko, však také většina účastníků expedice sem přijela z nedaleké zastávky v Mostech u Jablunkova. Dolní Lomná proslula národopisnými slavnostmi; ty se naštěstí konají až v září, a tak nám na počátku léta nic nebránilo v rychlém ranním startu.

Obelisky u tureckých šancí
Hlavní silnici, směřující z hodin zeměpisu dobře známým Jablunkovským průsmykem na Slovensko, jsme se vyhnuli cyklotrasou značenou po lesních cestách a silničkách, v úzkém výběžku Beskyd nad Jablunkovskou brázdou jsme kličkovali na Hrčavu. Byli jsme na někdejší horké hranici z dob tureckých a maďarských nájezdů, obranné šance, složené z palisád, zákopů a zemních valů a vybudované v roce 1578, se táhly od Mostů u Jablunkova přes Hrčavu až k Jaworzynce. Během dalších staletí byly stále vylepšovány, až největší dokonalosti dosáhly za Josefa II., rakouská armáda tu pak vydržela na stráži až do roku 1848. Dnes se Hrčava pyšní zbytky starých roubených domů a kostelíkem s ručně vyřezávanou křtitelnicí, zatímco sousední Jaworzynka je zase centrem lidové tvořivosti, řezbářství, kovářství, paličkování a háčkování. Nás tu čekal rychlý okruh třemi státy, byli jsme na trojmezí, či – jak se moc hezky po polsku říká – na trojstyku, takhle nadepsaná směrovka nás z Jaworzynky přivedla napříč loukami ke dvěma obeliskům na česko- polské hranici, zatímco ke třetímu, slovenskému, jsme se museli obtěžovat pěšky lávkou v rokli hraničního potůčku.

Počátky turismu v Čechách
Hranice tu se porůznu posouvaly podle momentální politické situace; obzvlášť patrné to bývá právě v místech trojstyků. Hrčava bývala až do roku 1924 součástí Jaworzynky, kdy se tu naposled čachrovalo s hranicemi; Girovou, výrazný kopec ozdobený turistickou chatou, zvedající se západně nad vsí, zase definují mnohé tištěné průvodce coby „nejvyšší horu Slovenských Beskyd na českém území“, a to raději moc nedumám nad tím, co na to všichni moravskoslezští vlastenci, či na své království tak hrdí Valaši. My si tu na kolech udělali pěkný kroužek, z Hrčavy do Polska, kouknout na Slovač, a zpátky do výchozího bodu trochu drsnější stezkou po žluté. Turistické značky jsou na tomhle trojmezí u všech sousedů naštěstí stejné, zavést je po celé Evropě by bylo nejspíš užitečnější než společná měna. Soudě dle toho, že náš sportovně založený praotec přivedl svůj lid do Čech od Uralu, počíná se naše zemička na svém nejvýchodnějším bodě, za který bylo dlouhá léta vydáváno hrčavské trojmezí; správná kóta je ale dnes už k vidění ještě o celých 28 délkových vteřin východněji a hlavně o kus dál na sever. V reálu to znamená přejet jeden až dva kopce, podle toho, jaká mapa se vám dostane do ruky. Ta naše byla dvouvrchová, na kolech doporučovala jeden hup do Bukovce a druhý k cíli. Teprve později jsem objevil jiné, kde i s kolem radili po zelené značce z Hrčavy rovnou až na příslušný bod, kde nás po krátké odbočce drsnou lesní stezkou čekal hezky upravený plácek na břehu hraničního potoka, s kamenným monolitem a informačním panelem. Zda se tu praotec Čech kdy vítal s vlastí, není známo, každopádně to odtud měl k Řípu ještě hezky daleko a výkon jeho turistického oddílu zaslouží maximální úctu a obdiv, už i proto, že na dálkové pochody se tenkrát místo v pohodlných pohorkách vyráželo většinou ve slaměných láptích.

Ve stínu Beskyd
Z lesa jsme se vynořili kousek pod Bukovcem, silnice z Polska je tu značená i jako dálková cyklotrasa z Krakova do Vídně, jenže někdejší přechod místního styku zaplavila po vzniku Schengenu auta, a tak tu pro cyklisty moc zdrávo není. Svezli jsme se tudy zpátky do údolí Olše, prohlédli si Jablunkov, a opatrně se držíce okraje Moravských Beskyd dopřávali jsme si výhledy na hraniční hřeben jejich slezského protějšku. Dobře byla vidět dřevěná rozhledna na vrcholu téměř tisícimetrové Velké Čantoryje, ale i kouř a pára z nespočetných komínů nedalekých mamutích železáren v Třinci. To jsme ještě netušili, že následující den nás docela uchvátí návštěva podobného ocelového města, dnes už vystydlých Vítkovických železáren, přeměněných v obří muzejní expozici a kulturní centrum. Zatím jsme si ale užívali ničím nerušené přírody na lesní cyklodálnici, i pokladů lidové architektury ve vsích po cestě. Renesanční dřevěný kostelík v Gutech byl v roce1563 postaven jako protestantský, v polovině 17. století ho zabavili katolíci a nechali slavnostně vysvětit krakovským biskupem. Úžasným mixem stylů je evangelický klasicistní kostel v Komorní Lhotce, s barokním mobiliářem, rokokovými lavicemi a empírovými náhrobky; prazvláštním názvem se zas pyšní nedaleký bukový prales Obnoha. V Kamenitém jsme se otočili k severu a v údolí říčky Lučiny nechali poslední beskydské kopce daleko za sebou. Poslední kilometry toho dne nás přivedly do kempu na břehu Žermanické přehrady, kromě večeře a noclehu nás tu čekala i příjemná koupel v jezeře, sloužícím původně jako zásobárna průmyslové vody pro Ostravsko. Kopce jsme měli na nějaký čas za sebou, široký úval Moravské brány moc šancí k řádným výšlapům nedává.

Text a foto: Vladimír Pustina