Saské Švýcarsko

Winterberg je i výchozím bodem pro toulky úžasnými skalními věžemi a vyhlídkami Schrammsteinu, tam vás ale s kolem bdělí strážci národního parku nepustí a pěšky je to s návratem k odloženým bicyklům časově dost náročné; pokud chcete vyrovnat tento handicap, lze přidat do okruhu návštěvu našich Tiských stěn, kde zaparkujete přímo u brány skalního města, a za hodinku jste u opuštěných strojů zpátky.

Ve stínu Sněžníku
V místech, kde se u Hřenska Labe stává německou řekou, je dnes nejnižší bod naší stále se zmenšující země, a v Děčíně nejste o mnoho výš; tenhle nepříliš výhodný startovní blok jsme vybrali pro začátek putování Švýcarskem Českým i Saským. Od děčínského nádraží šplháme do Tiských stěn. Vláček do Libouchce, který mohl mnoho potu ušetřit, je zrušen, my jsme vynechali nejvyšší metu Sněžníku a vrhli se rovnou na vyhlídku Nad Stěnami, o rovných sto metrů nižší. Závratný pohled z plochého vršku souvislé skalní stěny do údolí hluboko pod námi rámovaly kulisy špičatých vršků Českého středohoří s nejvyšší Milešovkou uprostřed, žádný z kopců svým tvarem nezapřel veselou sopečnou minulost a vnukal představu, jak to tu kdysi hezky dýmilo, bouchalo a prskalo.

Od knoflíkářů do německých hvozdů
Vyhlídka z rozervaných vršků skal byla jen malou předehrou pěšího okruhu nedalekým skalním městem. Tisá získala své jméno podle stromů, tvořících tu v minulosti souvislé porosty, později proslula výrobou knoflíků, galanterní výroba se udržela i ve věku zipů, jedno zda suchých, či mokrých, tady na pomezí Krušných hor se počasí už přílišnou přívětivostí nevyznačuje. Nám naštěstí přálo, úžasné bludiště roklí, soutěsek a náměstíček jsme proběhli suchou nohou, v praxi jsme si tu vyzkoušeli, co znamená mít oči navrch hlavy. Shůry na nás shlíželi Starosta skalního města i Hubený doktor, opodál zas Sťatý major a Mumie, bezbřehá lidská fantazie pojmenovala jednotlivé skalní útvary už za romantických časů neúnavného tuláka Máchy a baví nás dodneška. Hned u vstupní brány skalního města je i turistická chata, svlažili jsme tu vyprahlá hrdla a doplnili zásoby na následující putování temnými saskými hvozdy, napříč cizí divočinou zpátky k Labi. Kličkou jsme opět minuli Sněžník a k sousedům pronikli Soví bránou, za kterou někdejší hraniční stezka, dnes už přeměněná v pohodlnou silničku, pokračuje do Rosenthalu, a dál značenou cyklotrasou přes kopce do Cunnersdorfu, my zvolili dobrodružnější a drsnější cestu podél hranic, která klesala do podhůří souvisle, bez překotného nahrazování zbytečně ztracené výšky.

Pod nejvyšší horou Saského Švýcarska
Kousek za Soví bránou jsme se nechali vést vpravo odbočující žlutou značkou, lesní cestou těsně podél hranic. U tajemného jezírka, evidentního rejdiště víl, hejkalů a podobné havěti, jsme se raději vrátili na silničku a údolím Krippenského potoka se vraceli do civilizace. Přímo nad námi se zvedal zatím neviditelný masiv Velkého a Malého Černštejnu, obří stolové hory, nejvyšší na saské straně hranic. Vedle našeho Sněžníku je to jen pouhý zakrslík a Winterberg na protější straně Labe převyšuje o pouhé čtyři metry, úctu na první pohled ale budí svou šíří, zdáli se tváří jak obří rozevřená kniha, odložená na hraně lesní kazatelny. Poprvé jsme ji zahlédli od Cunnersdorfu, ale ten správný úhel pohledu nás čekal až z vyhlídek v cíli našeho putování. Přes Papstdorf jsme sjeli k řece do Krippenu, poněmčelé osady dávných slovanských rybářů, tady jsme mohli využít přívoz do protějšího Postelwitzu, ale přednost dostala Labská cyklostezka a most od nádraží v Bad Schandau – chtěli jsme si prohlédnout lázeňské městečko při ústí naší Křinice, kde německé turisty vozí na hory výtahem a do soutěsek tramvají. Pro cyklisty tu žádný vlek nemají, nezbylo než spolehnout se na vlastní síly a vydat se proti proudu Labe, ve stínu štíhlých skalních věží Schrammsteinu k výchozímu bodu stoupání na Winterberg.

Z labské soutěsky do hor
V pořadí druhý čedičový obr, vévodící v Sasku pískovcovým skalním městům, může leckomu připadat se svými ani zdaleka ne šesti sty metry jako nevýznamná krtina, ale jen do té doby, než zjistí, že se na něj škrábe od hladiny Labe jen chvíli poté, co se u Hřenska rozloučilo s českou kotlinou v jejím úplně nejnižším bodě, hraniční přechod je tu pouhých 115 metrů nad úrovní moře. My se k němu blížili z opačné strany, ještě před Schmilkou jsme opustili říční údolí šikmo stoupající cestou, navazující na winterbergskou silničku až nad vesnicí, jejíž strmé a hrubě dlážděné úzké uličky mezi hrázděnými domky jsme si nechali až na cestu zpátky. Zásobovací silnička stoupá na Winterberg pomalu a rozvážně, několika kličkami se už dotýkajíc naší hranice, těsně před cílem je na ní krátká odbočka k první vyhlídce, ze skalní plošiny jsme se tu kochali pohledem na labskou soutěsku ke Hřensku i opačným směrem, k dobře viditelnému masivu Liliensteinu. Za vodou se doširoka rozvaloval Černštejn, následovaný Děčínským Sněžníkem, zdáli nám odtud přívětivě kynul kamenný prst staré rozhledny. Její dobrá viditelnost z německé strany napovídala, proč právě na ní byl vůbec poprvé u nás zachycen televizní signál, vysílaný pokusně v roce 1936 z olympijských her v Berlíně.

Stará chata a nová cyklostezka
Jen pár zatáček v bukovém lese nás dělilo od samotného vrcholu a občerstvení v pohostinné chatě, někdejším loveckém zámečku, postaveném ve švýcarském stylu už v roce 1848. Jedno z křídel později posloužilo jako výletní hostinec, zásobovaný koňskými povozy; proviant se skladoval ve speciálním ledovém domku, jehož dvojité stěny se na jaře naplnily pilinami a ledem ze sousedního rybníku. Dnes slouží bývalá obří lednice expozici o zdejším národním parku a pro turisty se znovu otevřela i malá rozhledna na střeše zámečku, umožňující pohled opačným směrem než skalní balkon nad labským údolím. Sjezd stejnou cestou byl rychlý a nekomplikovaný, ve Schmilce jsme vyjeli rovnou na přístavní můstek přívozu, v pravidelném taktu tady motorová lodička převáží místní i turisty k vlakové zastávce na protějším břehu, nás vysadila přímo na Labskou cyklostezku, po níž jsme pelášili zpátky do Děčína. Hranice je tu hezky přesazena, zatímco na pravém břehu jste v Čechách hned za Schmilkou, na levém nás čekalo ještě pár kilometrů německého asfaltu, než jsme ho vyměnili za české boule. To jsou už ale jen vzpomínky na staré časy, dnes už se podél Labe jede stejně pohodlně na obou stranách hranice a stejné jsou i skvostné kulisy kolem, do mraků trčící skalní věže a cimbuří nás provázely až do cíle, poslední z nich, Pastýřská stěna, náš okruh uzavřela už přímo proti Děčínskému zámku.

Text a foto: Vladimír Pustina