Moravskoslezské Beskydy

Začneme naše vyprávění tak, abychom uklidnili ty z vás, kteří jste si nejprve prohlédli tabulku se základními informacemi. Ano, opravdu jsme při inspekční cestě v Beskydech najeli 120 kilometrů, ale stačí začít na jiném místě a dostanete se na „lidových“ sedmdesát. My jsme si přidali delší přesun k samotnému okruhu, abychom vyjeli z bydliště Zbyňka Zátopka, který nás do hor pozval.

Nejen shoda příjmení
Není ale přesun jako přesun, nejen na okruhu, ale i zde zná můj průvodce zajímavé stezičky a zkratky přírodou. Přesto „pana domácího“ trochu zaskočila navlhlá stěna jednoho koryta, které jsme překonávali. Ujela mu podrážka a tak tak se hned z rána neprobíral v chladivé vodě Lubiny. Cestu ke kopcům si krátíme debatou o Zbyňkově práci, ale z nějakého důvodu třeba i o povrchových úpravách komponentů, a že jich na kole nacházíme nemálo. Můj průvodce se jmenuje Zátopek, a ano, je vzdáleným slavným příbuzným atleta Emila, který se narodil v Kopřivnici. Mají nejen společné příjmení, ale i vytrvalost. Aby mě o ní přesvědčil, vyrážíme na okruh s přesunovou předehrou ze Zbyňkova domovského Příboru, kde jsme posnídali v místní pekárně u pomníku Sigmunda Freuda. Tak trochu nevědomě, zabráni do hovoru, projíždíme jen mírně zvlněnou krajinou, po cyklostezce vedoucí od Ostravy až po Radhošť. Zastavuji svého průvodce až za Kopřivnicí na Janičkově vrchu poblíž vesničky Tichá. Ten výhled na pohoří je všeříkající. Pustevny a Radhošť jak na dlani a jako předzvěst toho, co nás čeká. Hned pod kopcem, na začátku Frenštátu pod Radhoštěm, je jízdárna, tréninková a závodní dráha pro parkur. Odsud už míříme na jihovýchod, Nořičí hora jako by nás přitahovala, na to, že jedeme do kopce, vynakládáme jen mizivé množství energie. Narážíme zde na první stopy vyhlášeného beskydského maratonu, Kopřivnický Drtič se tu podepsal na silnici velkým D a šipkou. Novější symboly jsou z loňského roku, ty výrazně opršelé z ročníků starších. Cesta se klikatí po úbočí hory Velká Stolová k Malé Stolové, stále okolo golfového resortu Čeladná k Ostravici.

Čas možné zkratky
Jak jsem zmínil na začátku, pokud si chcete zkrátit kilometrovou nálož na polovinu a nepřijít o drahocennou hřebenovou cestu Beskydami, kvůli které tu dnes jsme, doporučím vyrazit právě až z Ostravice. Ochudíte se jen o jeden skvostný výhled na celé pohoří Beskyd, rozhodně vám však neuniknou výškové metry, ty začneme opravdu pokořovat teprve teď.

Dostat se k Šanci
Od Ostravice pokračujeme jen několik málo kilometrů po silnici k přehradě Šance, stoupáme na úbočí hory Čupel, jen abychom po chvíli mohli sjet k mostu. Nabízí se nám výhled na malebnou krajinu, těžko uvěřit, že jsme jen pár kilometrů od nejbližšího města. Zeleň kam jen dohlédneš. Zbyňkovo kolo navíc dokonale ladí se zábradlím. Jen těžko odtrhávám pohled od klidné krajiny, ale rozjíždíme se dále. Masarykovým údolím protéká řeka Řečice, vede tudy i modrá turistická stezka, držíme se obou, svorně kroutíme nohama a krájíme výškové metry k velkému rozcestí Ježanky.

Doba oběda
Nemáme příliš štěstí na počasí, z polojasna a mírně zatažené oblohy začíná krápat, a tak za sebou zavíráme dveře hotelu Sulov. Chvíli předtím jsme za sebou nechali významný orientační bod Bílý kříž, osadu, jíž vévodí obří skleník, ve kterém vědci pěstovali Smrk ztepilý ve dvojnásobných hodnotách oxidu uhličitého. To sice zrychlilo jeho růst, ale také snižovalo jeho odolnost proti vichřicím a škůdcům. O tom jsme si už ale povídali u vynikajících výpečků, zatímco se venku čerti ženili. Škoda, že obsluha byla znechucená podobně jako Zbyněk z halušek z pytlíku. Jsme sotva před polovinou celé tratě, moje nohy sezením značně ztuhly a podvědomě už sahám do kapes, zda mám dostatek gelů pro doplnění energie. Bude hůř, vím to. Od hotelu už jedeme po červené turistické cestě, žádný asfalt, jen krásná přírodní cesta, kořeny, kameny, po pravici těžší singltrek, varianta s více kořeny. Mít tak víc sil na skotačení, když už jsme konečně mimo zpevněné cesty. Ty nezpevněné vzal částečně čas, částečně je pokořily těžařské stroje. Dostáváme se k místům, na něž nás Zbyněk nalákal, to jsou ty stezičky, které stojí za to vidět a okusit na vlastní gumy.

Moje Konečná
To, že má tachometr, respektive navigaci jen Zbyněk, je dobře, nemám aspoň možnost divit se, kolik toho mám už za sebou, ale nohy se po neustálých sjezdech a výjezdech hřebenů hlásí. Stezka vede po hranici se Slovenskem, jednou jsme na naší straně, o hřeben dál na opačné. Nebýt patníků, ničeho bych si nevšiml, příroda nedělá rozdíly. A je tu Konečná. Nikoliv okruhu, ale osada Konečná s tolika domy, co bych na prstech spočítal, ale takových je v okolních kopcích většina. Jako by se tu zastavil čas. Můj průvodce je tu jako doma, poznat je to, i když sjíždíme k jedné opuštěné hospodě, Chatě Sněžná, kde se chystáme obohatit zažívací trakt o panák slovenské borovičky Koniferum. Prý musím ochutnat. Nedivím se, že to tu Zbyněk zná tak dobře, alkohol chutná. Ještě že to mám tak daleko, tohle by mohl být nebezpečný cíl, k němuž bych postupně jistě směřoval všechny své výlety do terénu… Další místo, které musím zmínit, jsou Smutníky, kde obracíme náš dosavadní jihozápadní směr trasy na sever. Putujeme podél řeky Smradlavy a já musím uznat, jak příhodné to je jméno pro vodu vyvěrající ze sirných pramenů. Naše dvě kola tiše ševelí poklidnou krajinou, turistů potkáváme jen málo. Červenou turistickou značku zanedlouho měníme za zelenou, nabíráme směr domov. Vítám to. Opravdu jsem si za ty roky odvykl trávit celý den v sedle a zdolávat jeden kopec za druhým oběma směry.

Zelená, Bílá, Černá…
Zelená značka nás dovedla opět do spárů civilizace, kde se to barvami začalo hemžit. Obec Bílá nás přivítala šedavými mraky a deštěm takového ražení, že suchého nezůstalo už nic. Nebýt tak znaven, jistě bych zabrousil do zdejších lesů, kde najdete SingleTrails Bílá. V našem stavu ale nezlomně pokračujeme po silnici do Starých Hamrů-Černé a podél potoka Ostravice až k místům proslaveným Petrem Bezručem, ve vsi Staré Hamry totiž najdete hrob Maryčky Magdónové. Přehradu Šance – ano, dnes jsme tu už jednou byli – objíždíme z druhé strany a já využívám každé příležitosti k pohledu na hladinu a zeleň, jako bych jí za celý den neměl ještě dost. Dostáváme se do městečka Ostravice, jak už bylo řečeno, je to ideální místo k zaparkování před dobrodružstvím, když se rozhodnete vyrazit v našich stopách. Začíná nejméně bolestivé pokračování naší cesty zpátky do Příbora. Vede okolo srubu Petra Bezruče přes Frýdlant nad Ostravicí do Metylovic (tahle obec, přesněji její název a sever Moravy jednoznačně nutí mysli nedávnou lihovou aféru) a Lhotky, kde už krásně schneme na slunci.

Příbor, prosím
Kombinací zeleného turistického značení a cyklostezky číslo 6006 dojíždíme k domu Leoše Janáčka, světově uznávaného skladatele narozeného v Hukvaldech. To už jsme jen co bych kamenem dohodil a zbytek na kole bez šlápnutí dojel od Příboru, kde už na mě čeká nejprve milá obsluha, dále nenasytný kocour a především pak zasloužená sprcha a večeře. Tuším, že jsem překonal svůj osobní rekord v najetých kilometrech na horském kole, podle čehož také vypadám, zatímco průvodce Zbyněk se příjemně projel. Je to horal, to se ví!

Petr Štuka

Foto: autor a Jan Kvasnica