Chotilsko

Jako start výletu jsme si vybrali Prostřední Lhotu. Zaparkovali jsme přímo u Křižovnického špýcharu. Ani jeden z nás nevěděl, co to vlastně přesně je. A tak jsme se uvnitř dozvěděli, že to byla sýpka, která sloužila k ukládání vymláceného obilí a dalších předmětů a věcí sloužících k manipulaci s obilím a jiné hospodářské činnosti. Tenhle čtyřpodlažní je datován do roku 1770 a je součástí hospodářského statku, který patřil řádu křižovníků s červenou hvězdou. A co tu všechno dneska najdete? Mlátičky, medomety, povozy, pluhy, jařma, kočáry, zimní saně, ukázku středočeské staré jizby, ale také expozici zaniklých obcí na Vltavě. My jsme se tady setkali s panem Jiřím Šťástkou, starostou Chotilska, do jehož působnosti Prostřední Lhota patří. Ten stojí za rekonstrukcí právě Křižovnického špýcharu a za vybudováním i dalších zajímavostí, které nás a třeba i vás na této trase čekají – rozhledny na Veselém vrchu i Chotilského muzea s expozicí balónového létání a historií střední Vltavy. Je také neúnavným propagátorem tohoto regionu a dá se říci skoro vizionářem. Jeho smělé plány nás posadily na zadek. Slapská přehrada, i když je pěkným rekreačním místem, dělá z obou břehů oddělené a skoro nepropojitelné oblasti. Když například chcete jet z osady Kobylníky, kde končí krásná asfaltová silnička přímo na břehu Vltavy, na druhou stranu Slapské přehrady, k torzu husitského hradu Ostromeč, musíte urazit oklikou skoro třicet kilometrů. Snaha Jiřího Šťástky bude do budoucna oba břehy více propojit. Využít stávající přívoz mezi Starou a Novou Živohoští, ale především trasu prodloužit až na Ostromeč, možná je také půjčovna loděk. Tak by se tato lokalita ještě více zatraktivnila. Další součástí jeho odvážných, ale snad i uskutečnitelných vizí je výstavba staronové Drtinovy rozhledny na vrchu Besedná, který se stal naším hlavním cílem tohoto okruhu. Než jsme se ale mohli vyšplhat na mnohým neznámý kopec, postavil se nám do cesty nejprve Veselý vrch. A cesta k němu vede opravdu do vrchu. Z obce Mokrsko si rozhodně nevolte žlutou turistickou značku, ta je vhodná maximálně pro sjezd, a to ještě pro technicky zdatné jezdce. Většinou byste díky terénním prahům a velkým kořenům museli kolo tlačit. Dostat se na Veselý vrch ale lze snadněji po naučné stezce Zlaté psí hory, která zleva obkružuje Veselý vrch, dále pak po žluté turistické až na vrchol. Když vyjedete až k patě rozhledny, jste kabrňáci, posledních sto metrů se zvedá opravdu velmi příkře. Rozhledna se těší velké návštěvnosti, ročně ji navštíví cca 4 až 5 tisíc pěších turistů i cyklistů, a přispívá tak k rozvoji turistického ruchu v regionu. Obyvatelům okolních obcí můžeme jen zatleskat, že se v roce 1995 postavili proti tolik diskutované a pochybné těžbě zlata a že projednou zvítězil zdravý rozum a snaha o udržitelný rozvoj kraje nad touhou po zisku. Rozhledna na Veselém vrchu je vlastně takovým památníkem vítězství. Britská těžařská firma Rio Tinto Zinc zde totiž chtěla vykopat obrovský lom a vytěžit zhruba 50 milionů tun horniny, což by pro zahraniční těžaře znamenalo získání zhruba 40 tun zlata, pro náš státní rozpočet nevýznamné částky z poplatků z těžby a pro zdejší kraj trvalou jizvu v podobě lomu, odvalů hlušiny a odkališť rozemleté rudy. Největší známé ložisko zlata ve střední Evropě tak bude ležet stále pod vašimi koly a o možnosti získávání zlata pomocí povrchové těžby a kyanidového zpracování rudy přímo v centru rekreační krajiny si naštěstí mohou někteří ziskuchtivci jen nechat zdát. Obyvatelé okolních obcí si vybrali raději zisk z turistického ruchu.

Vymyšlenská pěšina a sv. Jan Nepomucký
Poté, co jsme se vyšplhali k rozhledně, čekalo nás ještě 137 roštových schodů, ale byli jsme odměněni nádherným kruhovým výhledem, který díky dobré viditelnosti zahrnoval kromě blízkých Brd a údolí Slapské přehrady i vzdálenou Šumavu.

Náš další cíl – Besedná – byl z této rozhledny (tedy aspoň jsme ho nenašli) v nedohlednu. Po naučné stezce Zlaté psí hory, kde jsme se zastavili i u některé z tabulí a přečetli si něco o tom, že se na Veselém vrchu kutalo už v minulých staletích a kde jsou stará i novodobá báňská díla, jsme pokračovali po žluté značce. Tyto tabule zde umístil v roce 1999 Klub českých zlatokopů při příležitosti světového mistrovství v rýžování zlata v blízké Kocábě. My nejsme až zas takoví geologové ani zlatokopové, proto jsme tabule nečetli příliš detailně, víc jsme se těšili, jak se projedeme po Vymyšlenské pěšině. Ona to ale zas taková pěšina není, jak jsme zjistili později. Je to spíš přírodní rezervace, která patří stejnému řádu jako špýchar, ale vede tu po ostrém hřebínku moc pěkná silnička s krásnými průhledy na Vltavu. Silnička bohužel končí v již zmíněné osadě Kobylníky. Škoda přeškoda, že tu nefunguje nějaký přívoz nebo odsud třeba nekopíruje pohodlná cesta zákruty Slapské přehrady. Ale zajet si sem rozhodně stojí za to. Tiché šplouchání vody s panoramatem ostrých skal na protějším břehu mi rychle zapudilo všechny negativní myšlenky a jako balzám pohladilo duši zmítanou městskou džunglí. Ale úplně bych zapomněla ještě na jedno velmi krásné a energeticky nabíjející místo, které jsme už v našem popisu minuli. Když se žlutá značka napojí na zmiňovanou silničku vedoucí do Kobylník, stojí na nejvyšším bodě hřebene socha sv. Jana Nepomuckého, která sem byla přenesena z kostela ve Starém Kníně jako vděk za záchranu jednoho z majitelů panství, jemuž se tu splašili koně. S tímto patronem mostů a ochráncem při přírodních pohromách a povodních jsme se setkali teď na našich výletech mnohokrát, stává často na panoramatických místech břehů našeho druhého největšího toku. Musíme blahořečit našim předkům, že měli cit pro to, kam sochy světců umísťovali.

Pátrání po schůdnější cestě
Z Kobylník jsme se vrátili na žlutou značku a jali se po ní pokračovat směr Hněvšín. První část byla jakžtakž sjízdná. Cesta jevila značné známky činnosti lesních těžařů. Ovšem další část vedoucí po pasece se dala přirovnat ke slalomu mezi smrčky, padlými kládami či pařezy. Navíc cesta byla velmi úzká a také strmá. Když jsme dojeli k rozcestí Ústecký potok (potok se ale ve skutečnosti jmenuje Radíč), cesta se sice zlepšila, ale stoupali jsme do nebes. Až v její druhé části se dalo na kolo zase nasednout. Protože jsme pro vás ale chtěli nalézt schůdnější stezku, zahájili jsme pátrání. Ze Sejcké Lhoty k potoku Radíč jsme v mapě objevili čárkovaně vedenou cestu, která vypadala, že by mohla být trochu přístupnější. Byli jsme překvapeni, že až sem dorazily peníze z Evropské unie. Asi ke třem chatám vedla nově vybudovaná široká cesta, která však končila v této chatové osadě, a po propojení se silničkou nahoře na hřebeni u sv. Jana ani vidu ani slechu. Potok Radíč je prostě hluboce zaříznutý a našli byste od něj jen nepříliš výrazný průsek. A tak těm, kdo se nechtějí smýkat mezi pařezy, nezbývá než vrátit se z Kobylník až ke sv. Janu a pokračovat po silnici do Sejcké Lhoty. Z té vede pěkná pěšina kolem ohrad s koňmi až do Hněvšína. Kousek před touto osadou jsme se napojili na Drtinovu naučnou stezku, která nás měla přivést k vytčenému cíli, bývalé rozhledně na vrchu Besedná. Právě z Hněvšína pochází prof. František Drtina, jehož jméno stezka nese. To, že to byl ve dvacátých letech blízký přítel T. G. Masaryka, že našeho prvního prezidenta několikráte také hostil ve své rodné vesničce, a že ho vzal i na vyjížďku po řece, že byl velikým milovníkem povltavského kraje, že stál u zrodu časopisu Vltavské proudy, v němž publikoval rozsáhlý článek Střední Vltava, to už budou vědět jen skalní rodáci z okolí Hněvšína a Chotilska. A právě z podnětu posledně jmenované obce byla na jeho domě v Hněvšíně v roce 2002 odhalena pamětní deska.

Vzhůru na bývalou rozhlednu
Z Hněvšína můžete jet pod vrch Besedná přímo po asfaltové cestě. My jsme však kvůli hledání lepší cesty do Hněvšína najížděli pod Besednou od Sejcké Lhoty. Cesta směr Lipí stoupá celkem pozvolna a na louce za vesnicí se naskytl opravdu nádherný výhled na celé Povltaví. Jarní příroda nám nabídla svou otevřenou a rozkvetlou náruč. Zelená značka nás pak dovedla až pod z této strany ne příliš výrazný kopec Besedná. A začalo další pátrání, tentokrát jak se dostat k vrcholu. Bohužel značky naučné stezky tu mizí kdesi a mlatová cesta končí u domku se zahradou. Vzali jsme zavděk informací od místních a po hraně lesa a paseky narazili na cestu, která nás dovedla k vrcholu. Na něm jsme si ověřili, jak jsou sláva a lidské výtvory pomíjivé. Ve 20. a 30. letech patřila Besedná k oblíbeným turistickým cílům a vedlo sem několik turistických značek. Každý turistický průvodce té doby obsahoval zmínku o Besedné a Drtinově rozhledně, ze které se naskýtal nádherný výhled po zvlněném okruhu středních Čech až k Praze, na Benešovsko, Sedlčansko a vrcholky Brd. Teď jsme tu našli jen zbytky podezdívky, na níž rozhledna stávala, a také na stromě náznaky staré červené turistické značky. Stromy jsou tu velmi vzrostlé a možná by to dnes chtělo i mnohem vyšší rozhlednu než tu, co tu stávala dříve. Atmosféra zde byla při zapadajícím slunci ale i tak hodně pěkná. Však sem také právě Drtina chodíval velmi rád. A prý se tady inspirovali i jeho přátelé jako Alois Jirásek, Julius Zeyer či Josef Suk.

Krásný počátek a neblahý konec
A jak vlastně rozhledna vypadala? Byla dřevěná a ve tvaru husitské hlásky a slavnostně byla otevřena 11. července 1926. Místní nadšenci na ni získali prostředky z veřejné sbírky. Na její stavbu přispěl i T. G. Masaryk částkou 10 000 Kč. Panečku, kde jsou ty doby, kdy si lidé měli chuť utvářet a zvelebovat krajinu sami, kdy se pořádali veřejné sbírky na stavby a lidé na ně rádi přispěli i třebas malými částkami, ale přispěli. Pro zachování a opravy rozhledny byl v roce 1929 zřízen udržovací fond, který existoval až do roku 1946. V 50. letech však potřebovala rozhledna opravit, nadšení ovšem už vymizelo a vzhledem k působení prof. Drtiny v Masarykově vládě a jeho syna Prokopa ve vládě Benešově nebyla rozhledna s tímto názvem komunisty příliš politicky žádoucí, a tak ji nechali v roce 1967 strhnout. S trochou nostalgie v srdci a s nadějí, že se třeba podaří rozhlednu obnovit, jsme se vydali z vrcholu zpět. Ale po silnici se nám nechtělo a dali na doporučený krásný sjezd po louce směrem ke Křeničné. A taky že ano, ten byl… vychutnali jsme si ho plnými doušky. Z Křeničné nás naopak čekal výjezd na Ostrý vrch. Při stoupání jsme ale jeli přes louku, odkud se vrch Besedná pěkně vyjímal a vyloupnul se v celé své kráse. Začali jsme si představovat, o kolik by se jeho dominanta zvětšila, kdyby z něho ještě čněla rozhledna… Do Čími to byl další parádní sjezdík po červené, odkud jsme se vypravili ještě do Chotilska. Zde bylo v roce 2011 otevřeno muzeum balónového létání. Dozvíte se tu o historii letů balónem, ať plynových, tak horkovzdušných, a to od jejího počátku, kdy 4. června 1783 bratři Montgolfiérové vypustili veřejně první balón, až po současnost, kdy v roce 1999 Angličan Brian Jones a Švýcar Bertrand Piccard jako první lidé oblétli balónem zeměkouli bez mezipřistání. Muzeum může být další tip, proč se sem do téhle části Povltaví podívat. Určitě se tu nesetkáte s masami cyklistů, to vám můžeme zaručit, a že je toho tady k vidění hodně, jsme vás snad i trochu přesvědčili.

Text: Slávka Chrpová Foto: autorka a Aliaksei Taukachou